BOHUMIL ELIÁŠ Jr. & Sr.

bohumil elias sr - obyvatel cervene, trojuhelnik, 68x20x20x28 cm, layered painted bohemian glass, gallery prague, vrstvene sklobohumil-elias-jr.-queen-of-ice-70x30x20-cm

TAVENICE A SKLÁDANÉ BARVENÉ SKLO

MELTED AND LAYERED PAINTED GLASS

for ENGLISH version click HERE
BOHUMIL ELIÁŠ Jr. (*1980) BOHUMIL ELIÁŠ Sr. (1937 – 2005)
Vzdělání / Education:

1979 – 1980: SUPŠ sklářská, Kamenický Šenov / Specialized school for glassmaking, Kamenický Šenov

2001 – 2007: Akademie výtvarných umění v Praze, sochařský ateliér prof. Jana Hendrycha / Academy of fine arts, Prague, Sculpture studio under Prof. Jan Hendrych

Vzdělání / Education:

1954 – 1957: Střední uměleckoprůmyslová škola sklářská, Železný Brod

1957 – 1963: Vysoká škola uměleckoprůmyslová v Praze, ateliér monumentální malby a skla, prof. Josef Kaplický

Současná tvorba Bohumila Eliáše ml. má podobu paralelně rozvíjených linií malby, práce s plochým sklem, tavených skleněných plastik i sochařského vyjádření v kameni či nových umělých materiálech. V této mnohosti poloh navazuje na velkorysý rozmach svého otce, Bohumila Eliáše staršího (1937–2005), který patřil mezi přední osobnosti výtvarné scény v oblasti ateliérové sklářské tvorby a přinesl do oboru velmi osobitý styl spojující sklo se sugestivní malbou. Bohumil Eliáš je tvůrcem, který se svou mnohotvárnou originální tvorbou zapsal do českého a světového kontextu ateliérového skla 20. století jako nezaměnitelná autorská osobnost s velkým uměleckým i lidským charismatem, nepsanou autoritou i ryze lidskou schopností spojovat ostatní kolem sebe.
skleněné plastiky (zdroj: wikipedia.org)

Hledání svého vlastního autentického pohledu a výtvarného vyjádření a vyrovnání se s podvědomým ovlivněním sklářskou tvorbou svého otce bylo pro Bohumila Eliáše ml. nejednoduchým momentem. Po absolvování Střední uměleckoprůmyslové školy sklářské v Kamenickém Šenově proto zvolil další studium v ateliéru figurálního sochařství Jana Hendrycha na pražské Akademii výtvarných umění. Sochařské vidění zjevně ovlivnilo jeho další výtvarnou práci v celé její šíři. Bohumil Eliáš ml. je tvůrcem spíše introvertně zaměřeným a zahloubaným do poetiky nekřiklavých reálií soudobého světa. Jeho směřování k formulaci osobního výtvarného názoru se rozvíjí pozvolna, s mnohými návraty a zkoušením odlišného výrazu v použití různých materiálů.

Autor volí cestu oproštěnou od expresivní výbušnosti, komplikovaně se prolínajících prostorových plánů a narativních momentů. Dramatické děje „divadla světa“ nahrazuje hrou s kompozicí tvarů, detailů a fragmentů věcí bez složitých významových souvislostí. Je často zaujat jen torzálním, ale svébytně skulpturálním detailem architektury či reliéfní strukturou. Následně je povyšuje do výrazu tvarové monumentality. Pro své plastiky akceptoval výrazové možnosti skloviny. Použití skleněné hmoty zjemňuje prvotní strohost jeho prací jedinečnými momenty měkké barevné modelace pronikajícím světlem, násobením v průhledech. Sklo dodává Eliášovým plastikám vážnost zastavení, mlčenlivou tajemnost a umožňuje naznačit, že ve vnějškově velmi sevřených nefigurativních tvarech může být obsažen další skrytý svět – často zranitelně lidský. V jiné poloze používá sklo v minimalistickém pojetí lepeného hranolu ve spojení s kovem nebo jako kompaktní vrstvený tvar naplněný drobnopisnou vnitřní strukturou.

skleněné plastiky (zdroj: wikipedia.org)

Eliáš byl výjimečným typem tvůrce, který se intenzivně a bez rozkolísanosti v kvalitě tvorby pohyboval souběžně v poloze sklářské i malířské, která měla stále silnější tendenci překročit svůj rámec i do oblasti tvorby ze skla. Sám autor později často formuloval své zaměření takto:
Především se pokládám za malíře. I když se rád dotýkám jiných sklářských disciplín, ponejvíce se koncentruji na malbu skla, souběžně s malbou obrazů, grafikou atd. Vidíte, že v mém ateliéru stojí vedle sebe malované skleněné objekty a obrazy. Vzájemně se doplňují a inspirují. Jsem totiž přesvědčen, že pokud má dojít k posunu skla, nejen malovaného, pak jen v souvislosti s kvalitami architektonicko-malířsko-sochařskými. Nemám na mysli pouhý přenos, ale vzájemné vazby. Jestliže chce mít umělecké sklo nadějnou budoucnost, pak se musí autoři otevřít i vlivům z jiných uměleckých oblastí.
Obě polohy, sklářská a malířská, byly až do poloviny 80. let ve své nezávislosti poměrně vzdálené. Malba stála při práci s vrstveným sklem spíše v pozadí, neboť tato technika jí v tehdejší své podobě neposkytovala možnost výrazněji se uplatnit.
Převratnou pro další autorův vývoj byla druhá polovina 80. let. Při účasti na IGS Sympoziu v Novém Boru v roce 1985 se mu naskytla příležitost uplatnit svou malbu na vyfouknuté duté tvary a tak i možnost spojit jeho bytostnou potřebu malířského vyjádření se sklem. Začaly vznikat práce, využívající pro malbu prostorovou formu skla a jeho specifické vlastnosti jako nezastupitelný ozvláštňující fenomén. Tyto nové podněty proměnily Eliášův malířský rukopis na plátnech i na skle do rukopisně zcela svébytného výrazu. Jde téměř vždy o výrazný vizuální atak diváka, charakteristický nevázanou expresivní barevností a zároveň o autorovou radostnou hrou, ve které je, co do použitých prostředků, vše dovoleno. Fantazijní hravost a tvarové zkratky až na pomezí abstrakce vedle naturalisticky zpracovaných detailů, skrumáže tvarů, narušování a prostupování se prostorových plánů, pevné monochromní plochy vedle živelného gesta štětcem či subtilní kresebné linky, absolutní výraz plošnosti vedle trojrozměrně pojaté objemovosti, uplatněné drobné dekory, asambláže z drátěných pletiv, mřížek, mušliček atd.
Zásluhou takto vyhraněného rukopisu jeho malířského vyjádření vznikl silný a originální výraz, který přinesl autorovi nejen zásluhu v „znovuobjevení“ nedekorativní malby pro ateliérové sklo, ale také výsadní postavení v této oblasti. Pro autora znamenal konečné spojení malovaného obrazu se skleněnou plastikou.
Výchozím bodem Eliášovy polohy malovaných skleněných objektů – obrazů se posléze od 90. let staly prořezávané a v peci reliéfně tvarované desky plochého skla, mnohdy monumentálních rozměrů. Samotný skleněný tvar byl téměř vždy důsledně oproštěn od lákavých efektů sklářských technik a fines. Stal se nehmotným nositelem, který je ve výsledném výrazu určován malbou zatavovanými barvami. Oproti mlčenlivé střídmosti broušených hranolů působí tato díla mnohotvárností malířského projevu mnohdy doslova jako barevná exploze. Sklo umožnilo autorově malbě obejmout prostor, vneslo do ní magickou světelnou hru lazur a trojrozměrné rozvinutí malby do imaginativních prostorů mimo realitu objektu samého.